A novinkyzpráva
novinky
produkty
podpora
lidé, kontakt
 

Cena chyby v procesu přípravy tiskové desky

Následující text je sice o polygrafii, o procesu přípravy tiskové desky, ale není to text popisný, naopak. Text má v úmyslu trochu zaprovokovat. Zaprovokovat a přimět k přemýšlení. K přemýšlení o fenoménu ceny chyby a o ceně chyby v souvislosti s technologií CtP, neboť tato technologie je mým oborem.

Přesto, nebo vlastně právě proto, že se v textu vyskytnou odborné termíny z oblasti teorie řízení, je použito mnoha příkladů z běžného života nebo jiných průmyslových odvětví, to nejen pro snazší a lepší pochopení, ale i pro odlehčení.

Když někam pospícháme autem, hlavou se nám honí, jestli se ten spěch vyplatí, jestli to za tu pokutu (a body) stojí, tedy řešíme vyčíslitelnou cenu své chyby. Méně už řešíme, jestli riskantní jízdou zabijeme sebe nebo někoho jiného, tedy cenu chyby penězi (nebo body…) vyčíslitelnou hůře. Nicméně, obojí výše naznačené pomýlení je chybou, která má svou cenu. Chyba, její velikost, respektive její „cena“, ať už je taková cena vyčíslitelná v penězích nebo nikoli, je faktorem, nad kterým se každý z nás, vědomě i nevědomě, zamýšlí.

Stejně jako u jízdy autem, existuje jev chyby a její ceny v procesu polygrafické výroby. Každý z nás to už mnohokrát zažil. (Abych parafrázoval kolegu Freuda: kdo tvrdí, že chybu v práci nezažil, zažívá ji právě dnes!)

Chyba a její klasifikace

Než začneme pátrat po ceně takových chyb v polygrafickém procesu, zkusme si chyby trochu rozdělit, klasifikovat podle jejich vlastností a výskytu. Naštěstí se tomuto problému věnuje celá věda, která se jmenuje Teorie systémů. Chytří lidé jako pan Kurt Goedel (mimochodem pocházel z Brna), pan von Neumann, pan Shannon a další už to za nás vymysleli, stačí tedy jenom nahlédnout do knih a opsat:

Chyby a jejich objevy/projevy v systému dělíme na chyby metody a chyby náhodné. Chyba metody je chybou, jež je systému vlastní. Například skener s malým rozlišením není schopen naskenovat obrázek ve vysokém rozlišení – tiskneme-li potom velmi zvětšené obrázky rozostřeně, jde právě o chybu metody. Taková chyba je předvídatelná, vypočitatelná, ve smyslu našeho tématu je to zpravidla chyba stroje. I lidé se ale samozřejmě dopouštějí metodických chyb.

Chyba náhodná je nepředvídatelná či špatně předvídatelná, nepravidelná, v běžném životě ji označujeme jako poruchu a v polygrafické výrobě se týká strojů i lidí.

Systémy, jejich stabilita a klasifikace

V uplynulém odstavci se při charakterizaci chyby nenápadně objevil pojem systém. Definici pojmu systém lze opět nastudovat v příslušných chytrých knihách, uvedeme tedy pouze informaci, že jde o konečný soubor, množinu prvků, které se vzájemně ovlivňují a ve vnějším světě se projevují tak, že mají popsatelný vstup a výstup.   

Tiskárna, míněno továrna, je takovým systémem: naváží se do ní čistý papír a data – tj. vstupy, odváží se potištěný (případně i svázaný, ořezaný aj.) papír, to je výstup. Tiskový stroj je také systémem, osvitová jednotka, počítač a ostatně člověk rovněž.

Systémy se klasifikují na základě mnoha kritérií, z hlediska naší úvahy je zajímavé, jak je systém odolný proti impulsu, vlivu zvenčí. Právě chyba totiž bývá takovým vnějším vlivem. V tomto smyslu se hovoří o stabilitě systému a sleduje se, do jaké míry systém vydrží vnější vlivy. Zmíněnou vlastnost systému lze popsat buď dlouhým textem z knihy, nebo vyzkoušet na příkladu: je-li systémem krabička od sirek, potom stabilita, s jakou se udrží na stole, záleží na tom, na které hraně leží. Nejstabilnější je v poloze na své největší hraně, následuje podle míry stability umístění na menší hraně se škrtátkem a po té na straně, kde se otevírá a zavírá. Nejmenší stabilitu bude vykazovat při vyvážení na některé z hran a zejména na některém rohu. Intuitivně chápeme, že stabilita krabičky od sirek může být různá. Je zřejmé, že stabilitu krabičky od sirek můžeme vypočítat a vyhodnotit. Stejná situace nastává i u tiskárny-továrny, tiskárny-stroje, CtP-osvitové jednotky, jenom to není na první pohled tolik vidět. O to více je to však znát při dalším pohledu. Ostatně, tato poslední úvaha platí i pro člověka…

Systémy lze dělit i jinak, podle jejich ovladatelnosti, řiditelnosti. Dobře řiditelný systém je, volně řečeno, stabilní „tak akorát“ - ani moc, ani málo, a existují vnější impulsy, které ho rychle a spolehlivě ovlivní. Pak se, ve smyslu řiditelnosti, dělí na systémy přímo programovatelné a zpětnovazební.

Přímo programovatelný je systém, kterému na začátku děje, procesu, udělím nějaký impuls (rychlost, směr, barvu atp.), jenž bude dodržen.

Zpětnovazební systém je naopak systém vybavený možností korekce na základě vyhodnocení stavu v průběhu procesu.

Jako příklad se často používá ohřívač vody, bojler. U přímo programovatelného bojleru si mohu určit, že (například) bojler každou třičtvrtěhodinu deset minut topí, ale nikoli více. Dosáhneme určité teploty, ale nezohledňujeme, zda-li se někdo myl a jak dlouho se myl - propálí se mnoho energie a teplá voda je k dispozici pouze na začátku mytí, potom opět za dlouhou dobu. Zpětnovazební systém na ohřev vody pomocí teplotního čidla v bojleru spíná ohřev podle okamžité situace – spotřebuje se méně energie a teplou vodu máme už po malé prodlevě.

Zpětnovazební systémy se ještě dále rozvíjejí na systémy schopné detekce chyby, na systémy chyběodolné, samoopravitelné a učící se. Chování takových systémů popíši na příkladech z polygrafické praxe.

Od teorie k praxi

Výše popsané je teorie, praxe a zkušenost přináší další poznatky: Lidská chyba je spíše náhodná, u stroje spíše systémová. Stabilita systému se v čase mění (např. zahřátím, opotřebováním apod.). Čím blíže k výstupu, k finálnímu produktu, tím je cena chyby větší. Jednoduché stroje potřebují velmi zkušenou obsluhu. A naopak, dokonalejší systémy se zpětnou vazbou zvládne i méně zdatná obsluha.

Nyní se dostáváme ke konkrétním problémům v polygrafii.

CtP engine

Vše, co bylo řečeno v teorii, platí u CtP v praxi. A to jak pro hardwarovou část, tak i pro software, workflow.

Historicky raná zařízení byla velmi jednoduchá. Tím či oním způsobem byly a jsou všechny CtP systémy se zpětnou vazbou, tj. jsou schopny alespoň detekce chyby – při vložení desky nevhodného formátu se žádné soudobé CtP nerozeběhne. Ale kvantita a kvalita parametrů, které jsou jednotlivá CtP schopna zkontrolovat, se již velmi liší. Kvalitnější CtP jsou schopna zjišťovat přesný rozměr a fyzikální jakost konkrétní tiskové desky. Činí tak kontrolou lesklosti, tj. odrazem, pomocným laserem – mimo desku je odraz špatný, na desce je jiný a měřitelný, tj. je možné přesně zjistit umístění desky, i pokud nebyla založena správně, i její odrazivost, tj. jakost. Dále lze zkontrolovat případné špatné oříznutí a desku nepustit k dalšímu zpracování atd.

Modernější, a řekněme trochu dražší, jsou CtP enginy s jistou mírou odolnosti vůči chybě. Je to například schopnost osvitu na nepřesně založenou desku a zejména schopnost přesného osvitu při měnících se fyzikálních podmínkách okolí. To je řešeno funkcí termální kompenzace: systém ví, kolik je stupňů teploty, jakou má teplotní roztažnost jeho vlastní systém, jakou teplotní roztažnost má vložená deska - podle těchto údajů laserová hlava osvítí příslušně deformovaný obraz, který je při standardní teplotě správný. Dalším parametrem, na který kladou konstruktéři CtP enginů velký důraz, je strmost nárůstu hrany bodu – tomuto tématu je věnováno hodně energie na učených disputacích při různých konferencích. Někteří vliv tohoto parametru na výslednou kvalitu popírají, jiní zdůrazňují. Dovolím si vyslovit tento názor: dokud nově zvolená Sněmovna nepozmění platnost fyzikálních zákonů, tyto fyzikální zákony jasně hovoří ve prospěch přímé úměry: strmý nárůst hrany tiskového bodu rovná se dobrá kvalita obrazu na desce. (A vlastně, i kdyby to ta sněmovna odhlasovala jinak, asi i potom by to tak zůstalo, že…)

Další zajímavou vlastností, ale to už jenom moderních CtP enginů, je samoopravitelnost. V lepších CtP bývá instalován systém nazývaný dynamický autofokus – tento systém je, opět díky pomocnému laseru, schopen detekce nerovnosti na špatně vyrobené nebo založené tiskové desce a příslušným způsobem deformovat „on the fly“(v reálném čase) svícený obraz. Lepší CtP si dokáží posunout a přesunout nepřesně založenou desku. Do jisté míry je vlastnost teplotní kompenzace také jevem systému samoopravitelného. Příkladů bychom našli jistě více. Nicméně, pro jednoduchost, zkusím klasifikaci CtP enginů shrnout na příkladu špatně vložené desky: jednoduchý systém ji vysvítí špatně; složitější si chyby všimne a osvit zastaví, ještě složitější je schopen (do jisté míry) nápravy, posune si desku či osvit tak, aby se svítilo od definovaného rohu desky. A, jak praví klasik, o tom to je…

Workflow

Všechny teoretické znalosti o systémech jsou nejsnáze a v největší míře implementovány právě do počítačového software. Tato část celého systému v sobě obsahuje nejvíce umělé inteligence. Platí to nejenom pro polygrafii, ale pro všechny moderní technologie.

Neodpustím si, pro vysvětlení, malou exkurzi do letectví: až někdy do sedmdesátých let minulého století se stavěla letadla tak, aby byla stabilní, aby, lidově řečeno, pustí-li pilot páky, letadlo se samo srovnalo a dokázalo letět rovně dopředu. Takové řešení bylo prakticky jediné možné, ale znamenalo veliké ztráty ve váze, aerodynamickém odporu a podobně – třeba ocasní plochy letadla musely být patřičně mohutné, aby dostatečně „přetlačily“ křídlo. Od cca poloviny sedmdesátých let se letadla stavějí vnitřně nestabilní, a aby se letadlo chovalo jako systém stabilní a nespadlo na zem, o to se starají počítače. Pilot pákami nedává pokyny přímo letadlu, ale počítači, ten si je přebere a se svými systémy řídí samotné letadlo. To má obrovský, skokový vliv na parametry letadla – při stejném výkonu motorů je letadlo lehčí, ekonomičtější, dál doletí atd. Kromě toho se prudce zlepšují další parametry, jako třeba řiditelnost – letadlo se ovládá malou páčkou, joystickem, není potřeba žádné fyzické síly, řízení je přesnější, jednodušší. Letectví bylo první, které prodělalo bouřlivou proměnu za pomoci poznatků teorie řízení, což umožnilo prudký nárůst kvality i kvantity parametrů letadel – letadla méně váží, létají rychleji, více unesou.

Ale zpět na zem, do tiskárny: Workflow a software pro polygrafii prodělal tento kvalitativní skok cca o patnáct let později než v letectví, někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let (pouze náhodou se ta doba kryje se společenskými změnami v naší zemi). Náhle byly nové polygrafické systémy výrazně výkonnější, výrazně levnější, výrazně menší. A výrazně stabilnější a řiditelnější, snazší pro ovládání méně kvalifkovanou obsluhou. Moderní kvalitní systém workflow dokáže upravit a opravit řadu chyb, které tvůrci a designéři dat způsobí. Klasifikace je opět jasná – čím jednodušší workflow, tím kvalitnější obsluha je potřeba. Jednodušší workflow má navíc omezení, že od určité velikosti či složitosti dat výše už fyzikálně není možné, i se sebelepší obsluhou, taková data zpracovat.

Systémy workflow jsou schopny detekce chyb na sta způsobů, jsou do značné míry chybě odolné, jsou samoopravitelné a ty moderní i učící se. Pro ilustraci jen několik příkladů: detekce schopný je sw systém, který si například zjistí, že v dodaném souboru chybí fonty a případně je nahradí vlastními. Dále je schopný detekce, zda barvy jsou v tisknutelném barvovém prostoru, zda rozlišení je na daném zařízení tisknutelné atd. Chybě odolný systém takový soubor nevysvítí, v menu nás nepustí směrem, který nedává smysl nebo by vedl ke zhroucení systému.  

Samoopravitelný systém je ten, který detekuje špatné hodnoty a nahradí je správnými. Takovým je typicky vestavěný Preflight v Adobe Acrobatu nebo v Enfocus Pitstopu, nejčastěji používaných programech pro kontrolu a detekci chyb v polygrafii. Učící se systém je hledá na takových místech počítače nebo sítě, kde našel ta předchozí v podobné situaci (nebo je tam předtím našel operátor). A příklad, kdy jednodušší či starší systém prostě nezvládá zadání, je jednoduchý – v souboru jsou průhlednosti z Indesignu, pošlete je na starší systém a neštěstí je hotovo.

Abychom se vrátili k ceně chyby: je zřejmé, že workflow je opět oblast, kde se uplatňuje zkušenost, že jedna jediná chyba při zpracování dat nám může závratně změnit zisk či ztrátu celého podnikání za týdny či měsíce.

Vyvolávací automat

U vyvolávacího automatu platí všechny poučky a pravidla jako u předchozích částí systému. Jen s tím rozdílem, že se zde pracuje, v porovnání s CtP enginem nebo workflow, s malými penězi a případné šetření na pořizovací ceně vyvolávacího automatu znamená malé snížení ceny a velké problémy při provozu: čím lepší kádě pro chemikálie, čím lepší topení a jeho kontrolní systém, tím lepší stabilita. Samozřejmě, levné materiály znamenají rychlejší opotřebování atd., ale u procesoru, vyvolávacího automatu, je klíčová stabilita procesu.

Kvalita tiskové desky

Kvalitu tiskové desky, přesněji řečeno obrazu na tiskové desce, ovlivňuje řada faktorů: kvalita použitého materiálu tiskové desky, dat, workflow, CtP osvitové jednotky, procesoru a obsluhy. Samotná tisková deska je schopna do jisté míry být chybě odolná. Ono „do jaké míry“ je právě kritérium, které by mělo rozhodovat při výběru výrobce či dodavatele tiskové desky. Jestliže někde platí pravidlo, že nejlevněji neznamená skutečně nejlevněji, potom právě zde: méně kvalitní desky jsou velmi citlivé na správné nastavení všech parametrů procesu jejich tvorby, mají velmi úzký rozsah hodnot, kdy „vyjdou“ dobře. Z definice problému vyžadují velmi kvalifikovanou a pozornou obsluhu. U kvalitnějších desek tomu je naopak, kromě kolísání okolních parametrů snesou i jistou míru nižší pozornosti obsluhy, ale k tomu kvalitnější desky navíc dodávají i lepší maximální parametry, tedy citlivost. Dále je nutno do uvažování o spolehlivosti připočíst jev, že levnější desky mají své parametry velmi proměnné od dodávky k dodávce. K tomu je navíc dobré uvědomit si, že kontrola správného osvitu na desce je obsluhou, tedy vizuálně, velmi obtížná a vyžaduje opravdu velké zkušenosti.

Tedy, řečeno slovy teorie, tisková deska je systém pouze přímo programovatelný, tedy velmi jednoduchý, není schopna zpětnovazebné činnosti, tedy zjišťovat svůj stav, méně kvalitní deska je systémem méně stabilním ve smyslu menší odolnosti chybě.

Nejlevnějším CtP je kámen

CtP systém, včetně automatu a tiskové desky, má, jak jsme si v krátké exkurzi předvedli, řadu skrytých a na první pohled neviditelných vlastností. Teplotní kompenzace, dynamický autofokus, squarespot hrana, interní PDF refine, zpětnovazební vyhřívání lázně. Slova, která zanikají mezi spoustou marketingového balastu. Ale pro ty, kteří si uvědomují základ výše popsaného, mají velký význam – vědí, že konstruktéři stroje s těmito prvky dbali na to, aby stroj byl velmi funkční, velmi odolný proti chybám, velmi kvalitní.

V běžné obchodní praxi naopak tyto méně viditelné, byť zcela podstatné vlastnosti systémů ustupují do pozadí a do popředí nastupuje nikoliv poměr cena/výkon, ale jen cena a marketing. Z hlediska těchto parametrů, vzato do důsledku, je pak nejlevnějším CtP kámen na přiloženém obrázku – sice mnoho desek neosvítí, ale zato je nejlevnější, a to, že je to CtP systém, je věc definice a marketingu…

Dívejte se dál a dovnitř

Cena chyby je parametrem, který každý z nás intuitivně známe a intuitivně s ním počítáme. Ale lidská přirozenost je taková, že doufáme v optimističtější variantu budoucnosti. Kupujeme si ojetá auta s tím, že zrovna my budeme mít „kliku“ a naše auto bude jezdit. Zkušenější už vědí, že to tak není a nejdou do takového rizika. Bylo by dobré uvědomit si, že nákupem tiskových technologií, ať už pro předtiskovou přípravu nebo pro tisk či postprodukci, hodláme živit sebe, svoji rodinu, řadu kolegů, spolupracovníků. Proto pořizovací cena není při koupi technologie pro ně tím hlavním parametrem, dívají se „dál a dovnitř“, dál v čase a dovnitř chování technologie. Ti zkušenější to vědí. Toto závěrečné moudro samozřejmě platí i v jiných oborech…


[top | home]